Chrup psa

Standardy jednotlivých plemen více či méně podrobně uvádějí požadavky na to, jak by měl v ideálním případě příslušník plemene vypadat. Většina standardů vymezuje kromě jiného i požadavky na chrup psa a hovoří o počtu zubů a typu skusu. Vady chrupu jsou považovány za vady závažné a u celé řady plemen patří mezi tak zvané vady vylučující, a to jak z pohledu výstav, tak chovu. Majitelům postižených psů se to obtížně vysvětluje. Vždyť jejich pes je tak krásný a ten jeden chybějící nebo špatně postavený zoubek by přece neměl hrát roli.
Leckdo si totiž neuvědomuje, že v případě hodnocení chrupu psa nehraje nejdůležitější roli estetika, ale že se hlavně jedná o funkčnosti. Důvodem, pro který se této oblasti věnuje taková pozornost, je velký význam chrupu ve výživě a pracovním využití psa.

Termínem chrup je nazýván soubor zubů zvířete. Na jednotlivých zubech můžeme zhruba rozeznat tři části. Ta, která vyčnívá z dásně, se nazývá korunka, část skrytá v dásni kořen a přechod mezi kořenem a korunkou krček. Na průřezu je zub psa složen ze tří vrstev – skloviny, zuboviny a tmeloviny. Zubovina je velmi tvrdá hmota nažloutlé barvy. Skrývá v sobě dutinu, v které je měkká na nervy a cévy bohatá zubní dřeň. Sklovina je nejtvrdší složkou zubů a povléká zubovinu korunky. Je bílé barvy a u mladého psa mívá až modravý nádech. Žlutavá tmelovina povléká zubovinu kořene a krčku.

Podle tvaru a umístění rozeznáváme u psa tyto zuby:

a) řezáky – (dentes incisivi ) značené I1 – I3 – jsou uloženy v kostech mezičelistních a to v horní i dolní čelisti vždy po šesti. Řezáky, které stojí uprostřed vedle sebe, označujeme jako klíšťky (I1), dále následují střeďáky (I2) a krajáky (I3). Řezáky horní čelisti jsou větší než řezáky čelisti spodní. V praxi to znamená, že v ose proti sobě jsou postaveny pouze klíšťky. Řezáky pes používá tam, kde je třeba uchopit drobné věci, například při vykusování nečistot ze srsti.
b) špičáky – (dentes canini) značené C – jsou nejdelší zuby psa. Mají hluboký a dlouhý kořen a kuželovitý, po stranách mírně zploštělý, tvar. Horní špičáky jsou tak dlouhé, že přesahují pysky na spodní čelisti. Spodní špičáky zapadají do mezery mezi horními krajáky a horními špičáky. Pokud pes zavře mordu, vytváří vzájemné postavení špičáků pevné spojení, které bývá označováno jako zámek. Ten umožňuje psovi dobře uchopit kořist nebo odtrhnout kus svaloviny. Postavení špičáků ovlivňuje celou mordu psa. Udržuje např. na správném místě pysky a jazyk.
c) zuby třenové (premoláry) – (dentes praemolares ) značené P1 – P4 – následují za špičáky a také od nich se počítají (první premolár za špičákem – P1). Mezi premoláry jsou u dlouholebých plemen pravidelné mezery. U krátkolebých jsou tyto zuby těsně vedle sebe, někdy i šikmo postavené. V horní i spodní čelisti je vždy stejný počet premolárů, na každé straně čtyři. Premoláry jsou rozdílně velké a jejich horní okraje jsou poměrně ostré. Premoláry používá pes tam, kde potřebuje větší komplex rozdělit na menší části, a to ať se jedná o potravu (velký kus svaloviny, kost) nebo hračku či kus dřeva. Srozumitelně řečeno se dá říci, že premoláry řežou a drtí. Někdy bývá uváděno, že nejmenší premolár P1, fixuje postavení špičáku, za kterým je těsně uložen. Praktická zkušenost však tento názor nepotvrzuje.
d) stoličky (moláry) – (dentes molares) značené M1 – M3 – navazují na premoláry. Jsou postaveny těsně vedle sebe a jejich počet v horní a dolní čelisti je rozdílný. V horní čelisti jsou na každé straně moláry dva, ve spodní tři. Stoličky mají podobný funkční význam jako premoláry. Připomenout je asi třeba, že pes potravu nekouše, ale polyká její větší kusy v celku. V literatuře se občas objevuje označení „trhákový komplex“. Jedná se o poslední premolár v horní čelisti (P4) a první molár (M1) v čelisti spodní. Jsou to nejmohutnější zuby psa a jsou uzpůsobeny k trhání potravy.

Dospělý pes by měl mít 42 zubů. Celý chrup lze rozdělit na čtyři části. Na tom jsou postaveny tak zvané zubní vzorce, kterými se vyjadřují počty zubů u jednotlivých druhů zvířat. Jedná se vlastně o zlomek, který má v čitateli uveden počet zubů v polovině horní čelisti a ve jmenovateli počet zubů v polovině čelisti spodní.

vzorec trvalého chrupu psa

3I 1C 4P 2M
———————- x 2 = 42
3I 1C 4P 3M

Štěňata se rodí bezzubá. Prořezávání mléčného chrupu začíná mezi třetím a pátým týdnem. Jsou ale plemena, jako například králičí jezevčíci, u kterých může tento proces začít i skončit daleko později. Jako první rostou většinou špičáky, následují řezáky a premoláry. Vzorec mléčného chrupu psa je stejný pro spodní i horní čelist a pro označení mléčných zubů se používají malá písmena. V mléčném chrupu nejsou vůbec zastoupeny moláry a nebývají, mimo výjimečných případů ani první premoláry (P1).

vzorec mléčného chrpu psa
3i 1c 3p
—————— x 2 = 28
3i 1c 3p
Výměna mléčných zubů za trvalé začíná na přelomu čtvrtého a pátého měsíce. Jako první vypadávají řezáky, pak zuby třenové a špičáky. Postupně dorůstají moláry. Uváděno bývá, že výměna chrupu je ukončena okolo sedmého měsíce věku psa. Z praxe je známo, že velká plemena ukončují výměnu dříve, malá později. U některých plemen (bulteriér) se můžeme setkat s tím, že poslední moláry (M3) dorůstají až v jednom roce. Výměna zubů je značně ovlivněna kvalitou výživy. Plemenné i individuální rozdíly v termínu dokončení výměny mléčného chrupu za trvalý jsou důvodem, pro který chovatelské kluby neuznávají hodnocení chrupu z jarních svodů nebo spíše požadují, aby bylo provedeno u jedinců starších 12 měsíců.
U mladých psů zvláště malých plemen je možné narazit na situaci, způsobenou nekorektní výměnou chrupu. Mléčné zuby nejsou vytlačovány zuby trvalými a zůstávají v čelisti. Mléčný zub nevypadne, ale stojí vedle nebo za zubem trvalým a občas mu dokonce brání v růstu. Nejčastěji se tento defekt vyskytuje u špičáků a řezáků. Často musí mléčný zub odstranit veterinář.

Při posuzování chrupu psů se nejčastěji setkáváme s vadou zvanou chudozubost (oligontia). Znamená to, že v trvalém chrupu posuzovaného jedince chybí jeden nebo více zubů. Nejčastěji se setkáváme s chybějícími moláry -M3 a premoláry. Vyskytuje se i absence řezáků, bývá však často přehlédnuta. Chudozubost může být maskována tak zvanými přetrvávajícími (persistujícími) zuby. Jedná se většinou o premoláry. Dochází k situaci, kdy mléčný zub není vytlačen rostoucím zubem trvalým a přetrvává v dásní někdy až do věku dvou let. Takový pes sice má zdánlivě požadovaný počet zubů, ale jeho trvalý chrup není úplný. Persistující mléčný zub lze odlišit podle jiného zbarvení skloviny, která se jeví matová a narůžovělá a postupně žloutne a někdy i zčerná. Odlišný je také tvar korunky, která mívá „krajkovitý“ okraj, typický pro mléčný chrup. Přetrvávající zub nemá hluboký kořen a poměrně snadno se vylomí. Opakem zubů chybějících jsou zuby nadpočetné. V podstatě se jedná o dvojmo narostlé trvalé zuby, nejčastěji první nebo druhý premolár, a to většinou v horní čelisti. V poslední době se častěji vykytují i nadpočetné řezáky. U některých psů se mohou vyskytnout vady spadající do kategorie anomálií. Jedná se např. o stav, kdy z jednoho kořene vyrůstají dvě korunky nebo naopak kdy jedna korunka vyrůstá ze dvou kořenů, o zuby srostlé nebo o zuby různým způsobem deformované. Takové vady by se měly vždy přísně penalizovat,
Většina standardů plemen psů přesně formuluje požadavek na skus. Není se čemu divit, protože právě tato oblast má velký význam pro tvar mordy, sílu stisku, kterou je schopna vyvinout a například i schopnost psa něco uchopit. Skusem je v podstatě míněno vzájemné postavení horní a spodní čelisti. Určujícím faktorem pak je postavení řezáků. Rozeznáváme pět základních typů skusu: skus nůžkový, klešťový, předkus, podkus a skus nepravidelný. Další někdy uváděné varianty (volné a těsné nůžky atd.) jen blíže specifikují, jak některý ze základních typů skusu při detailním hodnocení vypadá.
a) skus nůžkový – je nejčastěji požadovaným typem skusu. Hroty a vnější část řezáků spodních se při nůžkovém skusu dotýkají zadní, jazykové části řezáků horních.
b) skus klešťový – hrany řezáků spodní čelisti přímo navazují na hrany řezáků čelisti horní.
c) podkus – spodní řezáky směřují k hornímu patru a nedotýkají se ani svými hroty zadní, jazykové strany řezáků horních.
d) předkus – horní řezáky se dotýkají zadní jazykové části řezáků spodních, při velkém předkusu se řezáky nedotýkají vůbec a spodní čelist je výrazně delší než čelist horní.
e) nepravidelný skus – tento termín by se měl používat v případě, kdy nelze skus jednoznačně zařadit pod některou z výše uvedených formulací. V některých případech se také místo nepravidelný skus používá označení „skus kulisový“ nebo „zkřížený“.

Definice jednotlivých skusů jsou jasné. V praxi se však poměrně často setkáváme s případy, které zcela definicím neodpovídají. Je na rozhodčím, aby pečlivě posoudil, o jaký skus se jedná. Vliv skusu na výstavní ocenění je dán požadavky standardu a může se u jednotlivých plemen značně lišit. To, co je někde zásadním požadavkem, může být v jiném případě vlastností zcela opomíjenou. I v případě skusů občas hledají majitelé psů důvody, které by vadu vysvětlily a pokud možno i odůvodnily. Rozumný rozhodčí posuzuje to, co vidí, a to také hodnotí. Určitě nemůže brát v úvahu vyjádření typu: „on kouše pletivo a proto si zuby vytahal“ nebo „my se s ním tahali o hadr a jeden zub se vyklonil“. Pravdou je, že pokud jsou řezáky pravidelně rozložené a kolmo zapadají do čelisti, těžko něco skus psa změní.

Zvláštní kapitolu tvoří defektní postavení některých zubů, převážně špičáků. Při zachovaném korektním skusu spodní špičák nezapadá do mezery mezi posledním řezákem v horní čelisti (I3) a horním špičákem. Někdy se náznakem, někdy doslova „zapichuje“ do horního patra a o typickém „zámku“ nemůže být řeč. Důvodem může být úzká a slabá spodní čelist nebo nedostatečná mezera mezi horními zuby. Vada by měla být velmi přísně penalizovaná, a to přesto, že standardem požadovaný typ skusu bývá zachován. Je to právě ten případ, kdy by rozhodčí měl uvažovat nejen o kráse zvířete, ale i o jeho zdraví a o tom, co lze považovat za normální (fyziologické). Například u jezevčíků došlo ke změně standardu a uvedené postavení špičáku je považováno za vadu vylučující.

K posuzování chrupu psa mají v různých státech rozdílný přístup. Českým rozhodčím je někdy vytýkáno, že celé oblasti věnují příliš velkou pozornost. Víme, že řada výborných zahraničních rozhodčích pouze zkontroluje skus a další už je nezajímá. U některých plemen je takový přístup možný. Jiná ale mají standardem přesně dány požadavky na tuto oblast. Například plemena pocházející z Německa mají většinou vady chrupu, a to jak absenci některých zubů, tak změny v požadovaném typu skusu uvedeny jako vady, vady hrubé nebo vady vylučující. Standard je norma, kterou je rozhodčí povinen dodržovat na všech typech výstav. Přístup k chybějícím zubům by měl být naprosto stejný na výstavě oblastní, speciální nebo mezinárodní a vždy by měl být v souladu se standardem. Pokud tedy standard uvádí, že absence zubu nebo určitý typ skusu je vadou, musí rozhodčí zuby počítat, skus kontrolovat a v případě, že některý zub chybí nebo že skus neodpovídá, psa v souladu se standardem penalizovat. Penalizovat vady skusu nebo absenci zvláště řezáků nebo velkých zubů má rozhodčí právo i u ostatních plemen. Normální pes má 42 zubů, a pokud některých chybí je to vada, která se může projevit v zadané známce nebo v pořadí. Pokud ale vada není uvedena jako vylučující, nemůže psa diskvalifikovat. Nejlépe problém osvětlí praktický příklad. Jagdteriér s předkusem nebo absencí řezáku musí být diskvalifikován. Border teriérovi se stejnou vadou by měl rozhodčí zadat známku dobrou.

Spory se vedou tam, kde majitel psa prokazuje veterinárním potvrzením, že pes zub měl, ale přišel o něj úrazem. V takovém případě by měl rozhodčí veterinární potvrzení uznat a psa, a to i v případě plemen, která mají absenci zubu uvedenu jako vadu vylučující, nediskvalifikovat. Může jej ale podle svého zvážení penalizovat, a to až na známku dobrou nebo dostatečnou. Trochu jiné to je v případě, kdy majitel psa dokládá rentgenovým snímkem, že zub je založen, ale „pouze“ nevyrostl. V takovém případě se stále jedná o absenci zubu a rentgenový snímek na tom nic nemění. Obtížné jsou situace, kdy je dokladován úraz, v jehož důsledku není možné posoudit typ skusu. V takovém případě má rozhodčí právo využít ustanovení Výstavního řádu, který říká, že verdikt „neposouzen“ může obdržet jedinec s trvalými následky po úraze.
Počty zubů a typ skusu jsou důležité nejen z hlediska výstavního ocenění, ale také z pohledu chovatelského. I u plemen, u kterých není počet zubů přesně vymezen standardem a případné chybění není uvedeno jako vylučující vada (např. většina teriérů, slídiči atd.) má chovatelský klub právo vymezit podmínkami pro zařazení do chovu, zda chudozubé jedince do chovu vůbec pustí. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že tam, kde standard přímo počty zubů neuvádí, neměl by se rozhodčí stát tím, kdo svoji práci staví jen na počtářských schopnostech. Plemenný typ, pohlavní výraz, mechanika pohybu a celá řada dalších věcí je určitě důležitější než absence nefunkční M3. Chovatelé a majitelé psů by si naopak měli uvědomit, že podvádět v chovu psů není rozumné a že rovnátka, která tak krásně napravila křivou linii řezáků naší fenky, nemají vliv na vlohy pro nepravidelný skus, které fenka bude předávat svým potomkům.

Autor: Vladimíra Tichá, ČMKU